Rozhovor v deníku Dnes a 5+2

OUDOLEŇ Václav Augustin, lesák, myslivec a už čtyřicet let i vášnivý sokolník, tíhl k přírodě od dětství. To prožil ve vsi Oudoleň na Havlíčkobrodsku, kde se i narodil a žije tam dodnes. Jako lesník tráví v přírodě většinu svého pracovního dne. Ani to mu však nestačí a do terénu míří i ve svém volném čase. Doprovod mívá poněkud netradiční. Místo loveckého psa, který myslivce na pochůzkách obvykle provázívá, mu na ruce sedí jestřáb. A nebo krouží někdy vysoko nad ním. Tito ptáci totiž Václavu Augustinovi, který na podzim oslaví šedesátiny, učarovali.

Chováte mnoho druhů dravých ptáků a sov, ale nejvíce se věnujete jestřábům. Proč jste si zvolil zrovna je?
Pro zdejší kraj je právě jestřáb nejpřirozenější. Když s ním chodím po lese, není pro něj tento typ krajiny problém. Zatímco třeba sokol potřebuje velký volný prostor, což tady moc není. Všude jsou nějaké stožáry, dráty. Navíc sokol má mnohem větší akční rádius - pokud vám zalétne, můžete pro něj klidně jet třeba třicet kilometrů. To se mi u jestřába nestane.

Máte s těmito "útěkáři" nějaký zajímavý zážitek?
Jednou mi ulítl raroh jižní (sokolovitý dravec, pozn. red.), se kterým jsem cvičil kroužení. Stačilo dvacet metrů, kdy jsem si rychle odskočil do auta pro vysílačku a pro vábítko, a jižan byl pryč. Měl jsem navíc tehdy ještě horší vysílačku i přijímač, takže v okruhu pět krát pět kilometrů jsem za hodinu, již nechytil signál. Nakonec jsem pro něj jel až na jižní Moravu, za šest dní uletěl sto kilometrů. Tihle dravci vysokého letu to mají prostě v krvi.

Jak často s jestřáby do lesa chodíte?
Co nejvíc to jde, beru si je i do práce. V autě mám pro ně hrazdu, takže dravce vozím sebou, dovezu ho na místo kam potřebuji jít, tam ho pustím, projdu si paseky a vyřizuji pracovní věci. On mezitím létá nade mnou v korunách stromů, je to tak zvané volné sledování - sledovačka.

Jaké druhy kromě jestřábů ještě chováte a kolik celkově ptáků máte? Používáte všechny na lov?
Mám sokoly, rarohy, křížence, dále výra sibiřského a asi šest párů malých sov. Měl jsem i orla, ale toho jsem už prodal. Celkem to může být nějakých čtyřicet ptáků. Lovím s jestřáby, ale určitě to není tak, že bych si denně nosil domů zvěřinu. Třeba za minulý rok mám ulovené čtyři zajíce, rok předtím jsem neměl dokonce žádného. Lov je jen za odměnu, taková třešnička na dortu. Většinu času s dravci zabere výcvik, odchov mláďat, pak samozřejmě jezdím i na nějaké dětské akce a prezentace pro veřejnost, a rovněž na sokolnická setkání, kde probíhá zmíněný lov.

Co takový výcvik dravce obnáší?
Mládě musíte nejprve ochočit. Trávím s ním tedy maximum času, je se mnou v práci, v autě, beru ho často na ruku, motivuji odměnou -kouskem masa. Ve chvíli, kdy už si ode mě bere z ruky potravu a sám přeskočí ke mně na rukavici, ho beru na první delší přílety mimo zahradu. Zpočátku na provaze, tenké horolezecké šňůře. Přilétá zprvu na nějakých pět, deset metrů. Jak to začne zvládat, začíná létat přílety na volno - bez šnůry a když to zvládá, jde se do lesa a pustím ho.

Nemáte v těchto chvílích strach, že už se s ním neshledáte?
První dny samozřejmě obavy jsou, stát se může cokoliv. Začíná se tedy hlavně s podvečerním létáním, kdy má pták už ke konci dne pocit hladu a v případě zaváhání, se nechá na odměnu snáz nalákat, než by tomu bylo po ránu. Jinak v rámci výcviku je předtím také potřeba zvykat ho postupně na různé ruchy - auta, lidi, cyklisty, koně, psy. Musí se naučit zůstat v klidu, když se najednou s něčím takovým v lese setká. Výcvik je tudíž hodně náročný, hlavně na čas a trpělivost a odhodlání sokolníka. Jednou jsem létal s pěti ptáky souběžně a to už pak není koníček, ale pořádný kůň -rasovina, zvlášť, když u toho chodíte normálně do práce a provozujete sokolnictví jen, jako zálibu.

Dravci, jež máte, jsou váš vlastní odchov?
Z vlastního odchovu mívám sokoly, rarohy, křížence, sovy, tam je to celkem bez problémů. Mnoho chovatelů praktikuje inseminaci (umělý přenos spermií či spermatoforu do samičích genitálií, pozn. red.), což je z hlediska počtu mláďat asi nejefektivnější způsob rozmnožování. Já jsem inseminoval jen jednou výra, a úspěšně. Jinak ale preferuji normálně přírodně sestavené chovné páry. U jestřába je ale takový způsob hodně složitý, takže toho jsem ještě neodchoval, a asi už neodchovám, protože jak už jsem uvedl, inseminace nepraktikuji.

Jakto?
Je to velmi impulsivní tvor. Samice, když jde do toku, je schopná samce, není-li v toku také on, i zabít, anebo ve stresu i svá mláďata. Někteří chovatelé, kteří mají páry, to řeší třeba tak, že samicím zastřihují křídla, aby samce nedohnaly. Nebo mají zarostlé voliéry křovinami, jsou tam různé překážky, aby měl samec v případě potřeby, šanci na únik. Ostatně i v přírodě, když samice vychovává mláďata, její partner zhruba dva měsíce vůbec nepřilétá na hnízdo, pouze předává oškubanou kořist. Když už jsou potom mláďata větší, často jim jen pustí úlovek z výšky do hnízda.

Kolik času svému koníčku věnujete?
Před časem se mě na to někdo ptal, tak jsem se to snažil spočítat, ovšem manželka to shrnula tak, že dravcům věnuji v podstatě veškerý čas, kdy nejsem v práci. Ráno, než tam jedu, tak krmím. V půl páté vstávám a loupu kýbl jednodenních kuřat. Když se vrátím z práce, zase to vše obejdu, dám do koupaček čistou vodu, chovné páry opět lehce nakrmím. V podvečer podle potřeby, v období odchovů opět krmím, také vyvětrám vejce v líhni, otočím je a prosvítím, abych věděl, zda jsou v pořádku. Mám-li více vajec v líhních, tak v noci klidně co dvě hodiny vstávám a vše kontroluji. A když jsou mláďata, tak to se teprve nezastavím. Je třeba je pravidelně krmit a předkládat jim opravdu kvalitní potravu. Pečovat se musí i o voliéry a jednou za čas je důkladně vyčistit nebo na nich něco opravit. Naštěstí moje manželka má pro tento koníček pochopení a je to ženská, která umí vzít za práci - zvládne krom domácnosti i cokoliv kolem baráku a zahrady. Pomáhá mi také s dravci. Takže, já tomuto koníčku sokolnictví a myslivosti věnuji veškerý svůj volný čas. V jejich obětí, či zajetí pak spadne vše co bolí, na těle i na duši.

Čím své svěřence krmíte?
Hlavně mladými jednodenními kuřátky a občas jim přilepším třeba holubem nebo potkanem. A není to věru levná záležitost, třeba potkaní maso vyjde na sto korun za kilo, a to se bavíme o nevyvržených kusech. Při odchovech je pestrá a velice kvalitní potrava nutná.

Své odchovance i prodáváte. Pokryje výdělek náklady na chov?
Loni jsem měl rekordní počet mláďat - sedmnáct, to jsem byl poprvé za třicet let v plusu. Letos tak úspěšný určitě nebudu. Navíc cena dravých ptáků šla hodně dolů, mimo jiné kvůli koronavirové krizi, která zasáhla i Arábii, do níž se draví ptáci hodně prodávají - sokolnictví tam má velkou tradici. A celkově nepředpokládám, že by se vůbec letos nějací dravci za hranice vyvezli. No a čeští sokolníci? Ti produkují kolem patnácti set až dvou tisíc mláďat ročně a je nás pět set. I kdyby si každý pořídil jedno, pořád tu máte tisíc pět set ptáků navíc. Někdo si možná myslí, kdo ví kolik za dravce nedostanu, ale když se mi mládě - samici, povede prodat za dvacet tisíc, jsem rád. Cena za samce - terčky je podstatně menší. Taková částka sotva pokryje výdaje spojené s jejím odchováním. Tento koníček si mohu dovolit jen díky tomu, že žijeme skromně, nejezdíme na dovolenou, neutrácíme za hlouposti. Peníze jdou prostě do dravců.

Jezdíte i na ukázkové akce pro veřejnost. Jaký pták mívá u lidí největší úspěch?
Můžete mít dravce za sto tisíc, ale stejně bude mít největší úspěch výr nebo nějaká sova, hlavně u dětí. I proto jsem si pořídil výra sibiřského, toho si zájemci mohou třeba i pohladit, vzít si ho na ruku, a je to pro ně velký zážitek.

V roce 2013 vyšla vaše výpravná publikace V zajetí sokolnictví plná fotografií, informací i příběhů týkající se právě vašeho koníčku, předloni pak kniha V zajetí lovecké vášně, kde popisujete své zážitky z myslivosti i s loveckými dravci. Nechystáte další?
V plánu to mám. Měl by to být takový výběr sokolnických věcí z obou předešlých knih, plus nové příběhy a informace a stovky fotek. Původně jsem si ji chtěl nadělit k šedesátinám, co mám letos na podzim. V současné situaci s koronavirem ale nevím, jak to nakonec bude. Vydat ji každopádně chci, otázkou ovšem je, zda se ji pak povede prodat. Vím, jak se bude jmenovat - V Zajetí sokolnictví II. Každopádně moje druhá publikace V zajetí lovecké vášně je ještě pro případné zájemce k dispozici. Bývá k dostání na různých mysliveckých akcích, v některých knihkupectvích, nebo si ji lidé mohou na dobírku objednat u mě na emailu augustin@ldopribyslav.cz

Popiska k fotce: Samice křížence jestřába Bára není přímo odchovankyní Václava Augustina. Z voliéry si ji bral, když jí bylo jednašedesát dní. Chovatel doufá, že by za dva roky mohla začít snášet vajíčka. "Možná bych mohl poprvé v životě zkusit inseminovat jestřába," zvažuje Václav Augustin, který jinak preferuje chov prostřednictvím přírodně sestavených párů.